rvní pevnost na místě dnešního zámku byla založena v době panování mazovského knížete Boleslava II. Na přelomu 13. a 14. století sjednotil celé Mazovsko, které bylo rozdělené na úděly a za své sídlo si vybral vesnici na soutoku Kamionky a Visly. Vesnice se tehdy nazývala Warszowa. Místo bylo vybráno velmi dobře, ze strany k Visle byl příkrý sráz, na jižní straně, kudy dnes vede dálnice východ - západ, byla úžlabina potoku, stačilo tedy překopat část příkopu oddělujícího hrad od vesnice. Samozřejmě, že hrad se nerozkládal na tak rozhlehlém terénu jako dnešní zámek. Nacházel se blízko Hradní věže a příkop vedl k Vladislavově věži.

Současně s hradem vzniklo při utváření obchodní stezky od Baltu k Černému moři řemeslnické centrum. Nástupce Boleslava, Trojden zpevnil hradby města i hradu. Za jeho doby byla Varšava natolik reprezentačním místem, že mohla roku 1339 hostit papežské soudce řešící spor mezi Polskem a křižaky.

Následující mazovský kníže Kazimír postavil u hradu silnou věž, nazývanou tehdy Velkou, dnes Hradní. Z původní věže se dochovaly pouze sklepy a přízemí, další části pocházejí z mladší doby. Věž se nachází v jihovýchodním rohu zámku, je viditelná z viaduktu nad dálnicí východ - západ.

Další výstavbu na začátku 15. století provedl mazovský kníže Janusz I. Starší, vládnoucí od roku 

fot. Józef Kościesza Jaworski, 1926

1374. Vystavěl okázalý zděný knížecí dvůr, přiléhající k Velké věži, nazývaný Velkým domem nebo dvorem. Další části dřevených hrabeb byly přestavěny na zděné.Také z této budovy se dochovaly pouze části nacházející se pod úrovní dnešního nádvoří, ačkoliv ještě před 2. světovou válkou byla v téměř neporušeném stavu. Prvotně ty místnosti byly v přízemí, sloužily k zasedáním soudu a později k jednání mazovskému sejmu. V prvním patře se nacházely knížecí komnaty a velký reprezentační sál k přijímání hostů a k oslavám.

Hrad byl přistavován během celého 15. století. Brána Žuraw byla spojena s městskými hradbami, vznikla provizovní budova městského soudu, jejíž sklepy se nacházely vedle dnešní Zikmundovy věže. Na hradě se nacházelo také několik hospodářských budov a jednopatrový Malý dům (dvůr), do něhož byla přestěhována část knížecích místností.

Následujících šest mazovských knížat z piastovské dynastie mělo své sídlo na hradě, až do Stanislava I. a Janusze III., jimiž vymřela větev mazovských Piastů. Mazovsko rovněž v té době ztratilo svoji samostatnost. Knížata zemřela v letech 1524 a 1526, jejich 

Widok miasta i zamku w końcu XVI wieku według G.Brauna i F.Hogenberga

úmrtí vyvolalo velkou polemiku. Januszova milenka Kateřina Radziejowská byla podezřívána, že jej otrávila. Zikmund Starý, který po jejich smrti připojil mazovské knížectví k Polsku, musel kvůli velkému rozruchu kolem celé záležitosti povolat speciální komisi k vyšetření smrti Janusze. Komise vynesla rozsudek, že "kníže ne lidským přičiněním, leč z vůle všemohoucího Pána odešel z tohoto světa." Rozsudek však není možné přijímat nekriticky, protože král rychle zbavil vlády princeznu Annu, povolanou mazovským sejmem. Její povolání avšak nezachránilo knížectví před ztrátou samostatnosti.

Princezna Anna postavila Januszovi a Stanislavovi společný náhrobek, který se v podzemí katedrály zachoval dodnes.

Během dalších let byly provedeny další stavební práce, které je možné rozdělit na dvě etapy. První spadá do let 1526 - 1531 a druhá do roku 1549. Práce spočívaly na opravě Velkého domu a Malého domu, dostavění malé věžičky k Velké věži z jižní strany a dostavění několika hospodářských budov. Po smrti Zikmunda Starého hrad přešel do rukou jeho ovdovělé manželky - Bony. 

Wieża Zygmuntowska na zdjęciu sprzed 1939 roku

Před svým výjezdem do Itálie v roce 1556, sídlila se ve Varšavě na stálo. Také její syn, král Zikmund August často pobýval na varšavském hradě.

Když bylo za jeho panování plánováno uzavření polsko - litevské unie, byla jako místo sejmu polského státu schválena právě Varšava. V roce 1569 byla započata výstavba rezidence, první sejm se uskutečnil v Lublině. Stavbu řídil kanovník varšavského chrámu Kasper Sadłoch, naproti tomu dozorem nad celým projektem byl pověřen Jacopo Pari z Biscone, kterého zanedlouho zastoupil Giovanni Battista Quadro z Lugana. Na hradě podél proudu Visly bylo vystaveno nové křídlo zvané Novým domem jeho královské výsosti. V prvním patře nového křídla se nacházely královské apartmány a v přízemí místnosti vyhrazené pro dvořany a královské stráže. K jednáním sejmu sloužily sály Velkého domu.

V jedné místnosti nového křídla ukázal mistr Twardovský králi ducha mrtvé Barbory Zápolské. Jako "duch", podle svědectví tehdejších lidí, pomohla v magii mistra Twardovského varšavská měšťanka Barbara Gižanka, se kterou později Zikmund August k pobouření šlechty a magnátů, měl milostný románek. Dokonce měl záměr se s ní oženit. Jedinou překážkou se stala předčasná smrt monarchy.

Varšava plnila funkci administrativního centra již od dob Zikmunda Augusta. Konala se tady zasedání sejmu a senátu a sídlili zde nejvyšší královští úředníci. Dostavbu hradu zakončila v 2.polovině 16. století manželka Stefana Bátoryho, druhé voleného krále Polska, Anna Jagellonská.

Následujícím králem byl zvolen Zikmund III. Vasa, který se rozhodl učinit veVaršavě svoji stálou 

Widokówka z 1917 roku

rezidenci, což vyžadovalo další přístavbu, aby bylo možné ubytovat sejm, královský dvůr a nejvyšší úřady. Výstavba, započatá v roce 1591, trvala skoro 30 let, do roku 1619. Zámek tehdy získal svou dnešní podobu. Bylo vystavěno pětiboké nádvoří , uzavřené severním, západním a jižním křídlem. Nad bránou v západním křídle byla vznesena Hodinová věž (Zikmundova), toto křídlo se stalo čelním křídlem nového objektu. Rohy křídla byly zdůrazněny dvěma malými věžičkami. Práce vykonali Giovanni Trevano, Giacomo Rodondo, Mateo Castelli a Paolo del Corte.

V díle, které Zikmund započal, pokračoval jeho nástupce Vladislav IV. Vladislavova věž, která přiléhá k Velkému a Malému domu, v níž se nacházejí schody vedoucí ke královským apartmánům, pochází také z této doby přístavby. Postaral se také o vynikající uměleckou a malířskou výzdobu sálů. V jižním křídle dostavěl jedno podlaží, kam umístil divadelní sál. V roce 1644 na uctění památky svého otce vystavěl sloup s jeho sochou. Autorem projektu pomníku byl Constantino Tencalla a sochu krále vytvořil 

Foto: ZeroJeden, X 2005

Clemente Molle.

Zámek v té době už neměl žádný vojenský význam. Naopak jeho lesk jako královské rezidence se zvětšoval s každým dalším panovníkem. Byl shromážděn neobvyklý počet uměleckých děl, jak zahraničních, tak také domácích, obrazy byly objednávány u největších malířů tvořících ve Varšavě a v Gdaňsku. V zámeckém divadle představovaly hry Williama Shakespeara, Christophera Marlowa a Thomase Dekkera anglické herecké skupiny. V divadle se hrály také opery a balet, existovala dvorní kapela. Z podnětu druhé manželky Vladislava IV., Ludviky Marie Gonzagi de Nevers zkvétala na zámku věda.

Dobu rozkvětu ukončila polsko - švédská válka. Zámek byl sice obehnán baštami, ale švédská vojska jej dobyla bez jediného výstřelu. Zámek byl kompletně vyloupen, následně sloužil jako nemocnice a stáje. Z vybavení byla zachráněna pouze nástěnná výzdoba a nástěnné malby v Mramorovém pokoji, které nebylo z pochopitelných důvodů možné odvést.

Po získání zámku zpět, byl rychle připraven na zasedání sejmu, ale král Jan Kazimír se zatím ubytoval v paláci na Krakovském předměstí. V divadelním sále bylo vystaveno první představení po švédském nájezdě. Následník Jana Kazimíra obnovil královské apartmány, které dostaly novou výzdobu. Další stavební práce na zničeném zámku provedl ve větším rozsahu Jan III. Sobieski, který již sídlil na zámku. Během obnovy zničeného zámku ze severní války August II. přistavěl rozsáhlý palác nazývaný později Saský.

Až do časů Stanislava Augusta byl zámek svědkem vzdávání holdu velmistrů řádu panovníkům polského státu. Poslední lenní hold vzdal králi kurlandský kníže Petr Biron dne 31.12. 1764. Přestože již tehdy 

fot. Juliusz Kłos, 1916

zámek částečně získal zpět na své vážnosti, jeho dřívější nádheru mu navrátil až král Stanislav August. Během své vlády v letech 1764 - 1795 uskutečnil neobvyklou kompozici interiérů. Pracovali na ní největší projektanti a štukatéři z Francie a Itálie.

Došlo k rekonstrukci severních a jižních stěn ze strany nádvoří, během opravy jižního křídla po požáru z roku 1767 byly v něm postaveny velké schody a vybudován sál královské koňské gardy. Vykonavatelem této práce byl Jakub Fontana, pracující již v době Augusta III. Po jeho smrti se dvorním architektem stal Merlini. Mezi jinými se postaral o výzdobu sálů východního křídla. V letech 1779 - 1782 byla vystaěena budova Královské knihovny.

Na zámku se ukončily poslední kapitoly historie Rzeczypospolité obou národů. V poslanecké sněmovně byla roku 1773 přijata smlouva o dělení Polska. Tady se také naposledy před ztrátou samostatnosti republika vzchopila a v roce 1791 schválila ústavu 3. května.

Polední polský král Stanislav August Poniatowský opustil 7.1.1795 svou královskou rezidenci a vyvezl většinu sbírek ze zámku do Grodna. Varšava byla podle petrohradské smlouvy dána do rukou Prusů a zámek se na dobu 10 let stal provinciální rezidencí pruského krále.

Roku 1806 zde pobývala napoleonská armáda a sám císař se 20. prosince objevil na zámku, z něhož si na jistou dobu učinil svůj hlavní stan. Až do roku 1830 zasedal zde sejm kongresového království. Během listopadového povstání byl v poslanecké sněmovně sezazen z polského trůnu car Mikuláš I. Po povstání se zámek stal rezidencí carových místodržících. Byl vyvezen trůn ze senátorského a trůnního 

Dziedziniec zamkowy na zdjęciu sprzed 1926 roku

sálu, také množství obrazů a vybavení.

Po roce 1918 ministerská rada rozhodla ze zámku učinit reprezentační budovu státu. V letech 1921- 1924 sovětské Rusko navrátilo umělecká díla zabraná za carského režimu, což umožnilo mimo jiné úplné otevření rytířského, audienčního a Canalettova sálu. Na podobné gesto se nezmohl žádný jiný stát, jehož armády odvezly ze zámku cenné historické předměty. Restaurační práce byly prováděny pod vedením Kazimíra Skrórewicze a od roku 1928 pod vedením Adolfa Szyszko-Bohusze. V roce 1926 se zámek stal rezidencí prezidenta Ignácyho Moścického.

Nacisty zbombardovaný zámek 17.9.1939 byl ještě po 10 dní ničen požárem. Po jeho uhašení se snažila městská správa objekt zachránit, avšak nacisté v tom zabránili a rozhodli se zámek jako symbol státu a polského národu zničit. Poškodili interiéry a vybavení, na výbušniny bylo vyvrtáno 10 000 otvorů. V té době se skupině zaměstnanců z Národního muzea pod vedením Stanislava Lorentze podařilo vejít do zámku a zachránit tak před zničením části štukatérie, kamna, parkety, vlysy, sloupy a části nástěnných obrazů.

Zámek zůstal po dobu okupace jako ruina, která byla dodatečně poškozena během varšavského povstání. Na konci povstání Němci dokončili své minérské dílo. Zámek nadvakrát vyhodili do povětří, a to 24. října a 27.listopadu 1944. 17.1.1945 vkročily na zámek dva prapory a šest pěších pluků polské armády a získaly jej zpět do polských rukou.

Kromě apelů a schválení sejmu se dlouho nedařilo začít s obnovou zámku, i když si všichni byli vědomi významu těchto plánů. Do roku 1971 se podařilo obnovit jedině 

Foto: ZeroJeden, X 2005

"Pałac pod Blachą" a budovu knihovny. V troskách se postupně nacházely části kamenným ozdob a vybavení. Stanislav Lorentz, který s velkým úsilím se snažil zachraňovat vybavení zámku před jeho vyhozením do povětří, nepřestával apelovat na nutnost jeho obnovy. 20.1.1971 byl založen Občanský výbor obnovy královského zámku ve Varšavě. Od toho okamžiku se práce pohly kupředu. Na základě bohaté dokumentace a ikonografie bylo možné vytvořit věrné plány obnovavaných objektů. Před začátkem stavebních prací byl ještě proveden archeologický průzkum, který do značné míry prohloubil znalosti o nejstrarších dějinách zámku. Během znovuvýstavby, kde to bylo jen možné, byly do stěn vkládány zachráněné úlomky. Poláci a polští emigranti nešetřili na darech, shromáždila se jedna miliarda zlotých a 820 000 dolarů, což umožnilo pokrýt celkové výdaje stavebních prací. Pomoc ze státního rozpočtu se ukázala jako nepotřebná.

Obnova budovy zámku byla ukončena v roce 1974. Práce na výzdobě trvaly ještě mnoho let. 30.8.1984 bylo uspořádáno slavnostní otevření. Od té doby jsou pro návštěvníky 

Foto: ZeroJeden, VIII 2002

přístupné rozsáhlé částečně zachráněné sbírky uměleckých děl.

Ukáz na mapě